MERRY LYNCH s.r.o. - O Čínské medicíně

Tradiční Čínská Medicína- TCM

Tradiční čínská medicína (TCM), jejíž historie sahá 2 000 až 3000 let do minulosti, vytvořila jedinečný systém diagnostiky a léčby nemocí. Přístup tradiční čínské medicíny se zásadně liší od přístupu medicíny západní. V tradiční čínské medicíně se chápání lidského těla zakládá na holistickém pojetí vesmíru, jak je popisuje taoismus, a léčba nemocí je založena čínská medicína na diferenciální diagnostice syndromů.

Přístup tradiční čínské medicíny léčí orgány cang-fu (zang-fu) jakožto jádro lidského těla. Tkáně a orgány jsou uvnitř lidského těla propojeny sítí drah a krevních cév. Čchi (qi) působí jakožto určitý druh nosiče informace, který se zevně projevuje prostřednictvím systému ťing-luo (jingluo). Prostřednictvím této sítě se na povrchu těla může patologicky odrážet dysfunkce orgánů cang-fu se a zároveň onemocnění povrchových tkání mohou ovlivňovat s nimi spojené orgány cang nebo fu. Postižené orgány cang nebo fu se mohou také ovlivňovat navzájem, protože jsou vnitřně navzájem spojeny. Léčba podle tradiční čínské medicíny začíná analýzou celého systému a poté se zaměřuje na korekci patologických změn pomocí úpravy funkce orgánů cang-fu.

Hodnocení syndromu nezahrnuje pouze příčinu, mechanismus, místo a povahu nemoci, ale také vzájemné porovnání patogenního faktoru a odolnosti těla. Léčba není založena pouze na symptomech, ale na diferenciální diagnostice syndromů. Proto lidé se stejnou nemocí mohou být léčeni různými způsoby a naproti tomu různé nemoci mohou vyústit ve stejný syndrom a být léčeny podobnými způsoby.

Klinická diagnóza a léčba v tradiční čínské medicíně jsou založeny zejména na teorii jin-jangu (yin-yang) a teorii pěti prvků, které na studium fyziologických aktivit a patologických změn lidského těla a jejich vzájemné vztahy aplikují přírodní jevy a zákony. Mezi typické terapie tradiční čínské medicíny patří akupunktura, bylinná léčba a cvičení čchi-kung (qigong). U akupunktury léčba probíhá stimulací určitých oblastí vnějšího těla. Bylinná léčba působí vnitřně na orgány zang-fu, zatímco čchi-kung se pokouší obnovit řádný tok informací uvnitř sítě prostřednictvím regulace čchi. Tyto terapie se ve svém přístupu zdánlivě velmi liší, přesto všechny sdílejí stejný základní soubor předpokladů a náhledů na povahu lidského těla a jeho místo ve vesmíru. Někteří vědci popisují léčbu nemocí prostřednictvím bylinné léčby, akupunktury a cvičení čchi-kung jako „informační terapii“.

Teorie Yin-Yang (Jin-Jang)

 

Filozofické zdroje čínské medicíny vyrostly z principů taoismu. Většina myšlenek taoismu je založena na pozorování přírodního světa a způsobu jeho fungování, takže nepřekvapuje, že systém čínské medicíny do značné míry čerpá z přírodních metafor. V čínské medicíně je metaforický pohled na lidské tělo založený na pozorování přírody plně vyjádřen v teorii "jin-jangu" a systému "pěti prvků".

Jin a jang v čínštině přímo znamená jasnou a tmavou stranu předmětu. Čínská filozofie pak pomocí termínů jin a jang znázorňuje širší rozsah protikladných vlastností ve vesmíru: chladné a horké, pomalé a rychlé, klid a pohyb, mužské a ženské, dolní a horní atd. Obecně vše, co se pohybuje, stoupá, je jasné, progresivní, hyperaktivní, včetně funkčních poruch těla, náleží principu jang. Charakteristiky klidu, poklesu, tmy, degenerace, snížené aktivity včetně nemocí orgánů náležejí principu jin.

Funkce jin a jangu se řídí zákonem jednoty protikladů. Jinými slovy, jin a jang si odporují, ale zároveň na sobě navzájem závisí. Povaha jin a jangu je relativní, žádný z nich není schopen existovat sám o sobě. Bez „chladného“ nemůže být „horké“; bez „pohybu“ by nebyl „klid“; bez „tmy“ by neexistovalo „světlo“. Nejnázornějším příkladem vzájemné závislosti jin a jangu je vztah mezi substancí a funkcí. Lidské tělo může fungovat zdravým způsobem pouze s dostatkem substance; a pouze jsou-li funkční procesy v dobrém stavu, může být esenciální substance náležitě obnovována.

Protiklady ve všech objektech a jevech jsou v neustálém pohybu a ustavičně se mění: Zisk, růst a postup jednoho znamená ztrátu, rozklad a ústup druhého. Například den je jang a noc je jin, ale dopoledne je chápáno jako jang v jangu, odpoledne je jin v jangu, večer do půlnoci je jin v jin a doba po půlnoci je jang v jin. Ze semena (jin) vyroste rostlina (jang), která se po zániku vrátí do země (jin). Totéž probíhá v koloběhu ročních období. Zima (jin) se mění přes jaro do léta (jang), které naopak přechází přes podzim opět do zimy. Protože přírodní jevy jsou vyvážené v konstantním toku střídajících se jin a jangu, změna a transformace jin a jangu je pokládána za univerzální zákon.

Tradiční čínská medicína pojímá lidský život jako fyziologický proces v neustálém pohybu a změně. Přibývání a ubývání jin a jangu je za normálních podmínek udržováno v určitých hranicích, což odráží dynamickou rovnováhu fyziologických procesů. Když je tato rovnováha porušena, vypukne nemoc. Typické případy nerovnováhy spojené s nemocí jsou nadbytek jin, nadbytek jangu, prázdnota jin a prázdnota jangu.

Teorie pěti prvků

Teorie pěti prvků - "dřeva, ohně, země, kovu a vody" - je podobně jako teorie jin-jangu (yin-yang) dávnou filozofickou koncepcí používanou k vysvětlení uspořádání a jevů fyzického vesmíru. V tradiční čínské medicíně se teorie pěti prvků používá k interpretaci vztahů mezi fyziologickými a patologickými stavy lidského těla a přírodního prostředí. Pět prvků podle této teorie podléhá ustavičnému pohybu a změně a jejich vzájemná závislost a vzájemná kontrola vysvětlují složité spojení mezi hmotnými objekty i jednotu mezi lidským tělem a světem přírody.

V tradiční čínské medicíně mají vnitřní orgány i další orgány a tkáně vlastnosti podobné pěti prvkům; fyziologicky i patologicky se vzájemně ovlivňují stejně jako pět prvků. Porovnáním podobností jsou kategoriím pěti prvků přisuzovány různé jevy. Na základě charakteristik, forem a funkcí různých jevů se vysvětlují složité vazby mezi fyziologickými a patologickými stavy stejně jako spojení mezi lidským tělem a přírodním světem.

Pět prvků vyšlo najevo ze sledování různých skupin dynamických procesů, funkcí a charakteristik pozorovaných v přírodním světě. V každém z pěti prvků jsou zahrnuty tyto aspekty:

Oheň: sucho, horko, plápolání, vzestup, pohyb atd.

Dřevo: pučení, prodlužování, poddajnost, harmonie, pružnost atd.

Kov: pevnost, tuhost, štěpení, řezání, očista atd.

Země: růst, změna, výživa, vytváření atd.

Voda: vlhkost, chlad, pokles, tok atd.

V následující tabulce jsou podle pěti prvků utříděny různé jevy:

 

 

	Dřevo	Oheň	Země	Kov	Voda
Chuti	kyselá	hořká	sladká	štiplavá	slaná
Orgán cang	játra	srdce	slezina	plíce	ledviny
Orgán fu	žlučník	tenké střevo	žaludek	tlusté střevo	močový měchýř
Smysly	oči	jazyk	ústa	nos	uši
Tkáně	šlachy	cévy	svaly	vlasy/pokožka	kosti
Směry	východ	jih	střed	západ	sever
Změny	pučení	růst	transformace	zrání	uchování
Barva	zelená	červená	žlutá	bílá	černá

 

Mezi pěti prvky existují těsné vzájemné vztahy, které lze klasifikovat jako vzájemné rození a vzájemné ovládání za fyziologických podmínek a vzájemné podmaňování a vzájemné ponižování za patologických podmínek. Vzájemným rozením a ovládáním jsou koordinovány funkce různých systémů a udržována homeostáza. Podmaňováním a ponižováním lze vysvětlit patologické změny a lze podle nich předpovídat komplikace.

Pořadí vzájemného rození mezi pěti prvky je takové, že dřevo rodí oheň, oheň rodí zemi, země rodí kov, kov rodí vodu a voda rodí dřevo. Takto je každý z pěti prvků v tomto vztahu vzájemného rození s dalším prvkem, takže rození probíhá v kruhu a donekonečna. Podle pořadí vzájemného ovládání však dřevo ovládá zemi, kov ovládá dřevo atd. Každý z pěti prvků také sdílí tento vztah ovládání s dalším prvkem. Vzájemné rození a vzájemné ovládání jsou dva neoddělitelné aspekty. Pokud nedochází k rození, neprobíhá zrození a růst. Pokud neexistuje ovládání, nedochází ke změně a vývoji pro udržování normálních harmonických vztahů. Pohyb a změna všech věcí tak existují prostřednictvím jejich vztahů vzájemného rození a ovládání. Tyto vztahy jsou základem oběhu přírodních prvků.

Podmaňování a ponižování jsou patologické stavy normálního vzájemného rození a ovládání. Podmaňování znamená, že ovládání jednoho z pěti prvků jiným prvkem překračuje normální úroveň, zatímco ponižování znamená, že jeden z pěti prvků ovládá jiný prvek opačným směrem, než by odpovídalo normálnímu pořadí vzájemného ovládání.

Akupunktura

Praxe akupunktury a moxování je založena na teorii meridiánů. Podle této teorie čchi (qi; životní energie) a krev obíhají v těle systémem drah zvaných meridiány, které spojují vnitřní orgány s vnějšími orgány nebo tkáněmi. Stimulací určitých bodů na povrchu těla, jimiž procházejí meridiány, pomocí jehel nebo moxování lze regulovat tok čchi a krve a tak léčit nemoci. Tyto stimulační body se nazývají akupunkturní body neboli aku body.

Akupunkturní body leží podél více než tuctu hlavních meridiánů. Existuje 12 párů řádných meridiánů, které jsou systematicky rozloženy po obou stranách těla, a dva další mimořádné hlavní meridiány, probíhající podél střední linie břicha a zad. Podél těchto meridiánů je identifikováno více než tři sta akupunkturních bodů, z nichž každý má svůj vlastní terapeutický účinek. Například bod che-ku (Hegu; LI 4), jenž se nachází mezi první a druhou záprstní kůstkou, může snižovat bolest v hlavě a ústech. Bod šen-men (Shenmen; HT 7), nacházející se na mediálním konci příčné vrásky zápěstí, může navodit uklidnění.

Na akupunkturních klinikách praktik nejprve na základě zjištěných zdravotních problémů zvolí vhodné akupunkturní body podél různých meridiánů. Do těchto akupunkturních bodů se zavádějí velmi jemné a tenké jehly. Jehly se vyrábějí z nerezavějící oceli a jejich délka se pohybuje v rozmezí od půl palce do tří palců. Výběr jehly je obvykle určen umístěním akupunkturního bodu a požadovaným účinkem. Je-li bod správně lokalizován a je dosaženo požadované hloubky, pacient obvykle pociťuje bolestivost, těžkost, ztrnulost a pnutí. Osoba manipulující s jehlou současně cítí, že jehla ztuhne.

Jehly jsou obvykle ponechány in situ 15-30 minut. Během této doby lze s jehlami manipulovat pro dosažení efektu tonizace čchi. Manipulace s jehlami obvykle zahrnují zdvihání, posunutí, kroucení a otáčení podle specifikací léčby daného zdravotního problému. Jehly lze také aktivovat elektrickou stimulací; tento postup se obvykle nazývá elektroakupunktura a manipulace je při něm dosaženo proměnlivými frekvencemi a napětími.

Protokoly , frekvence a doba léčby jsou záležitostí odborného úsudku praktika za konzultace s pacientem. Běžná léčebná kúra může zpočátku zahrnovat deset až patnáct ošetření v přibližně týdenních intervalech, které se později rozšíří na měsíční.

Profesionální praktik pacienta vždy upozorní na možnost zhoršení na začátku léčebné kúry. Pacienti mohou krátce po ošetření skutečně cítit zhoršení symptomů a teprve poté nastoupí zlepšení. To je vcelku běžným rysem akupunkturního ošetření.

Před ošetřením by se pacient měl dotázat na typy použitých jehel. Většina praktiků nyní používá předem zabalené a sterilizované jednorázové jehly, určené pouze pro jedno použití. Jsou-li aplikovány jehly pro opakované použití, pacient by se měl dotázat na sterilizační postupy, které praktik používá.

Účinnost akupunkturní léčby silně závisí na správné čínské lékařské diagnóze. Efektivitu výsledku významně ovlivňují také dovednosti a techniky praktika při práci s jehlami. Akupunktura může být značně efektivní u mnoha stavů, západní pacienti ji ale často u svých dlouhodobých chronických problémů využívají jako poslední možnost. Proto se nám tato léčba někdy jeví jako pomalá a v některých případech jen málo přínosná. Jak si akupunkturu jako způsob léčby volí stále více lidí, je postupně uznávána efektivita tohoto přístupu u akutních i chroničtějších stavů.

Akupunktura se často provádí v kombinaci s moxováním. Moxování je proces, při kterém jsou přibližně jeden palec nad pacientovou pokožkou nad specifickými akupunkturními body drženy zapálené tyčinky z moxy, vyrobené ze sušených listů pelyňku (Artemisia vulgaris). Moxa se dodává ve volné formě, kterou lze využít ke zhotovení moxovacích kuželíků. Může být také sbalena a svinuta do dlouhé tyčinky podobné velkému doutníku o přibližné délce 15-20 cm a průměru cca 1-2 cm. Účelem procesu je ohřev čchi a krve v drahách. Moxování se nejběžněji používá v případech, kdy je požadováno vypuzení chladu a vlhkosti nebo tonizace čchi a krve. Jedno ošetření moxou obvykle trvá 10-15 minut. Technika moxování horkou jehlou (moxa na jehle) kombinuje jehly a moxování tak, že k zavedené jehle se připevní špalíček moxy (o délce přibližně 2 cm). Tato metoda zesiluje účinek jehel a často se používá k léčbě chronického revmatismu a revmatoidní artritidy.

Bylinná terapie

Bylinná medicína

Bylinná medicína je společně s akupunkturou hlavním pilířem čínské medicíny. Čínský lékopis uvádí více než 6 000 různých léčivých látek, popisuje jejich vlastnosti a disharmonie, u nichž jsou užitečné. Dnes se běžně používá přibližně 600 různých bylin.

Byliny jsou klasifikovány ve dvou hlavních kvalitách. První kvalita odkazuje na teplotní charakteristiky byliny, jmenovitě horkou (že; re), teplou (wen), chladnou (chan; han), neutrální (pching; ping) a svěží. Druhá kvalita se týká chuťové vlastnosti byliny, která může být kyselá (suan), hořká (kchu; ku), sladká (kan; gan), štiplavá (sin; xin) a slaná (sien; xian).

Různé kombinace teploty a chuti dávají bylině vlastnosti, které mohou ovlivnit energetické vzorce jin (yin) a jangu (yang) v těle. Například kyselá, hořká a slaná chuť jsou spojeny s jin, zatímco ostrá a sladká jsou přisuzovány jangu. Existují byliny, které ohřívají, byliny ochlazující, byliny tonizující, byliny, které rozpohybují stagnaci, atd. Je také důležité pochopit, že byliny nemají jen jednu kvalitu. Nejčastěji jsou kombinací vlastností a teplot a mohou působit na jeden až dvanáct orgánových systémů. I u jedinců trpících poruchami horka lze používat teplé byliny, byliny s teplou energií však musejí být smíseny s bylinami s chladnou/studenou energií tak, aby celková rovnováha směsi byla na chladné straně. Podobně lze chladné byliny používat i u lidí s chladnými poruchami, pokud je celková rovnováha směsi teplá. Neutrální byliny jsou takové, které nejsou ani horké, ani chladné, takže jsou často pokládány za mírné byliny, neutrálních bylin však v lékopisu příliš mnoho není.

Kyselá chuť stahuje nebo konsoliduje. Byliny kyselé chuti jsou často indikovány u pocení v důsledku prázdnoty, dlouhodobého kašle, chronického průjmu, neudržení semene a moči, úniku semenné tekutiny a dalších stavů spojených s hypometabolismem (sníženou funkcí), na něž se v tradiční čínské medicíně pohlíží jako na syndromy prázdnoty nebo chladu.

Hořké chuti je vlastní funkce odvádění horka, zprůchodnění střev, spouštění čchi, zlepšení chuti k jídlu a vysušování vlhkosti. Hořké byliny se běžně používají u syndromů ohnivé horkosti, jako jsou akutní stadia infekčních chorob, a syndromů vlhkého horka nebo vlhkého chladu, například při artritidě nebo bílém výtoku.

Sladká chuť má funkci tonizace, zlepšení, zvlhčení a harmonizace mnoha důležitých tělních systémů včetně trávicího, dýchacího, imunitního a endokrinního. Ulevuje také při akutních stavech a inhibuje bolest v důsledku stažení svalů. Běžně se používá k léčbě syndromů prázdnoty, jako je suchý kašel, a dysfunkce zažívacího a trávícího traktu, například disharmonie sleziny a žaludku.

Štiplavá chuť rozptyluje, podporuje oběh čchi (qi) a oživuje cirkulaci krve. Tato skupina bylin může stimulovat potní žlázy k pocení, podporovat oběh čchi, aktivovat funkci meridiánů a orgánů a oživovat cirkulaci krve. Štiplavé byliny všeobecně mají celkový účinek na aktivaci a posílení metabolismu. Běžně se používají při léčbě zevních syndromů (nachlazení), kdy je funkce meridiánů a orgánů oslabena a oběh krve je zpomalený. V terminologii tradiční čínské medicíny se jedná o stagnaci čchi a krevní stázu.

Slané byliny mají funkci změkčení tvrdých rezistencí a vazivových srůstů. Slaná chuť zprůchodňuje a otevírá střeva. Slané přípravky jsou často indikovány u boláků, zánětlivých rezistencí, cyst a proliferace pojivových tkání.

Bylinné recepty

Jedinečnou charakteristikou čínské bylinné medicíny je stupeň složitosti směsí. U jiných druhů bylinné medicíny, zejména v medicíně západní, se byliny často podávají jednotlivě nebo se kombinují do směsí velmi malého počtu bylin se stejnou funkcí. Čínští bylináři naopak předepisují na léčbu určitého stavu jednu bylinu jen velmi zřídka, namísto toho tvoří směsi. Směs obvykle obsahuje nejméně čtyři, ale až dvacet bylin.

Bylinné směsi lze připravovat všemi způsoby. Předem připravené směsi jsou dostupné jako pilulky, tablety, kapsle, prášky, alkoholové extrakty, vodní extrakty atd. Většina těchto směsí se užívá velmi pohodlně a snadno a pacient je nemusí připravovat. Koncentrace bylin v těchto produktech je však nízká a neumožňuje praktikovi upravit obsah nebo dávkování. Tyto produkty obvykle nejsou tak účinné jako tradičně připravené odvary.

Odvar je tradiční metodou přípravy bylinné medicíny, jedná se o koncentrovanou formu čaje. Praktik odváží denní dávku každé byliny a smíchá je v sáčku. Pacient dostane sáček na každý den užívání bylinné léčby a byliny poté vaří doma ve vodě. Proces vaření trvá 30-60 minut a výsledný odvar se konzumuje několikrát denně.

Jiným moderním způsobem podávání bylin jsou granulované byliny, což jsou vysoce koncentrované práškové extrakty. Při jejich výrobě se nejprve z bylin připraví tradiční odvar, jehož dehydratací poté vzniká zbytkový prášek. Praktici mohou tyto prášky pro každého pacienta namíchat a vytvořit mu na míru směs, jejímž zalitím horkou vodou znovu vznikne odvar. Tento způsob eliminuje potřebu připravovat byliny doma, ale přitom stále z velké části zachovává původní účinnost odvaru.

Terapie čchi-kung (qi-gong)

Koncepce čchi (qi)

Koncepce čchi pochází podobně jako teorie jin-jangu (yin-yang) z dávné čínské filozofie, která věří, že vše spolu souvisí. V tradiční čínské medicíně se s čchi nakládá jako se základní substancí lidského těla a pohyb čchi vysvětluje různé životní procesy. Čchi v fyziologickém smyslu vytváří, doplňuje a vyživuje lidské tělo.� Čchi je často nazývána "životní energií", protože je pokládána za hnací energii různých životních procesů, pocházející z esenciální substance.

Čchi je často klasifikována podle toho, na co působí. Například čchi srdce označuje sílu, jejíž pomocí pracuje srdce a obíhá krev, takže reguluje funkci srdce; čchi žaludku označuje sílu, jejíž pomocí funguje žaludek, takže reguluje funkci žaludku. Čchi, která udržuje normální funkci obrany proti nemocem, se nazývá čeng-čchi (zheng-qi), což označuje pravou energii nebo odolnost těla. Čchi, která ohřívá tělo a udržuje normální tělesnou teplotu, se nazývá jang-čchi (yang-qi) a podobá se tepelné energii. Na působení čchi závisí také metabolismus látek a energie včetně metabolismu krve, tekutin a dalších nezbytných látek.

Čchi se tvoří z vdechovaného kyslíku, živin v potravě a vrozené prvotní čchi uložené v ledvinách, která může být ovlivněna geneticky. Čchi obíhá po meridiánech a spojnicích. Pro zdravé tělo je nutný normální oběh čchi - pokud tok čchi stagnuje, objevují se zdravotní problémy. Oběh čchi také úzce souvisí s duševními stavy, emocionální nestabilita může způsobit stagnaci čchi. Například hněv může vést k závrati, bolesti hlavy, tísni v podžebří nebo pnutí v žaludku s poruchami chuti k jídlu. Na druhé straně cvičení mysli může napomáhat oběhu čchi, což je účelem cvičení čchi-kung.

Obecné metody cvičení čchi-kung

Čchi-kung je cvičení pro regulaci mysli a dechu za účelem řízení nebo podpory toku čchi. Protože čchi hraje v životních procesech lidského těla důležitou úlohu, regulace toku čchi se používá k zachování zdraví a léčbě nemocí. Léčebný čchi-kung, cvičení čchi praktikované za účelem prevence a léčby nemocí, se liší od obecného fyzického cvičení. Zatímco fyzické cvičení je zaměřeno na vybudování zdraví nebo obnovení fyzických funkcí zvýšením síly, léčebný čchi-kung je zaměřen na mobilizaci funkčních možností pomocí regulace mysli. Jinými slovy, fyzické cvičení je čistě somatické, zatímco cvičení čchi-kung je obecně psychosomatické. Další důležitý rozdíl mezi fyzickým cvičením a čchi-kungem spočívá v tom, že při fyzickém cvičení je vynakládána energie prostřednictvím napínání svalů a zrychlování srdečního tepu a dechu, zatímco čchi-kung působí tak, že usnadňuje, zklidňuje a reguluje dech pro uskladnění nebo akumulaci energie v těle.

Léčebný čchi-kung lze rozdělit do dvou hlavních kategorií: vnitřní čchi-kung, kteří praktikují sami pacienti na ochranu a podporu svého vlastního zdraví, a vnější čchi-kung, který provádí mistr čchi-kungu na osobě se zdravotními problémy. Cvičení vnitřního čchi-kungu vyžaduje řízení mysli, těla a dechu. Existuje mnoho druhů vnitřního čchi-kungu, některé v pohybu a jiné bez pohybu. Čchi-kung lze praktikovat vsedě, vestoje nebo vleže na zádech či na boku. Základním požadavkem je setrvání v klidu a uvolnění.